Příběh Zuzka: Jak jsem přišla k Milujsukni

Má nová životní cesta započala přibližně před 6 lety, kdy nastal totální restart mého života a já byla postavena před pravdu, kterou jsem do té doby nechtěla vidět. Dlouhá léta jsem sama sobě nalhávala, že můj život je naprosto v pořádku.

Nebyl, ale strach, který jsem v sobě pociťovala, mě doslova ochromoval. Nebyla jsem schopná se postavit sama za sebe, za to, co cítím, co chci.

Už od svých 7 let jsem byla nalezená pouze na výkon. Věnovala se aktivně náročnému sportu, který pro ženy určitě není to pravé. Myslela jsem, že je to přesně to, co chci, co mě baví, ale jak šel čas viděla a cítila jsem, jak moc mě to vyčerpává. Neustále někomu dokazovat, že jste dost dobrá, že jste lepší, než druzí, že na to vše máte a tím jsem byla několik let pod neustálým tlakem. Nebyl prostor polevit, protože by vám ujel vlak. Vše jsem dělala z velké části proto, abych uspokojila lidi kolem sebe s tím, že budu v jejich očích ta lepší, nejlepší. I přes veškerou snahu tento pocit uspokojení stejně nikdy nepřišel, jelikož to bylo vždy málo. Nestačilo to, chtělo se po mě stále víc a víc. Nebralo to konce. Tím jsem v sobě nesla nastavení, že nikdy nebudu dostatečná, že ať udělám cokoliv, nebude to stačit. S tím je spojená „závislost“ na vnější pochvale. Potřebovala jsem slyšet-jsi šikovná, jsi hezká, chytrá a další věci, které jsem neuměla sama sobě dát. Měla jsem pocit, že já si ani lásku nezasloužím, protože tu přeci dostávají jen ti dokonalí, ti nejlepší z nejlepších.

V jednu chvíli uvnitř mě začala honba za dokonalostí. Co to ale vlastně dokonalost je a kdo ji určuje? Dá se vůbec najít, vždyť pro každého znamená dokonalost něco jiného a existuje vůbec?

Mé strachy se prohlubovaly, kolikrát mě budily i ze spaní. V noci jsem se vzbudila s pocitem strachu a já vlastně nevěděla proč. Nebyl reálný důvod. Nebyl důvod… on skutečně v reálném životě třeba nebyl, ale vše to mělo ten největší důvod, a i ten nejvyšší čas začít žít Svůj život. Převzít plnou zodpovědnost za něho.

Moje duše byla zničená, vůbec jsem jí nedokázala vnímat a v těchto chvílích a tímto na mě křičela.

„Hálooo, já jsem tady a ty už začni s tím vším něco dělat. Ztrácíš mě, ztrácíš i to poslední ze sebe, pak už ti nic nezbyde.“

Uvědomila jsem si, že takto to dál nepůjde. Necítila jsem se dobře, bolesti hlavy už skoro ani neodcházely a moje životní energie, jak kdyby mnou vždy jen prolítla během vteřiny. Radost jsem si udržovala jen díky mému synovi, který byl můj hnací motor a ostatní, ty malé radosti, které nám život přináší každý den, jsem nebyla schopná vůbec vnímat. Přiznala jsem si, že je potřeba změnit směr mé cesty. Má sebehodnota a sebevědomí bylo roztříštěno na miliardu kousku a já věděla, že nezbývá nic jiného, než jít zpět po té nesprávné cestě a hledat ty kousíčky, přes prožitky a emoce s tím spojené a hledat ne dokonalost, ale pochopení a uvědomění, proč vlastně vždy ten kousek odpadl.

Hledat a postupně slepovat kousek ke kousku zpět. Vím, moc dobře vím, že už nebude stejná jako dřív, já už nebudu stejná a jsem za to moc vděčná. Ty jizvy zůstanou a budou vždy připomínkou zkušeností, které byly důležité, a které postupně přetvářely a utvářejí tu ženu, kterou jsem dnes.

V tento čas jsem se poprvé setkala s Irenkou, která je mentorkou v centru osobního rozvoje Měsíčnice. Dnes vím, že to bylo jedno z mým nejdůležitějších setkání v mém životě a bylo mi sesláno za vteřinu dvanáct, doslova. Pozvolna jsem přijímala informace, které mi poskytovala, a které, když jsem přijala, mi začaly měnit můj postoj, pohled na spoustu věcí a vnímaní světa a života celkově. Život mě donutil konečně sundat ty pomyslné růžové brýle, které jsem si neustále dokola dobrovolně nandávala, abych viděla svůj život lepší, než byl.

Bylo to náročné období, kdy uvnitř mě probíhala obrovská změna. Chtělo to čas, když si uvědomím, jak dlouho jsem šla sama proti sobě, proti své podstatě, nemohla jsem hned chtít, aby to vše bylo jinak. V určitých chvílích jsem s tím vším stále bojovala. Potřebovala jsem některé informace v sobě nechat zrát, potřebovala jsem získat důvěru v novou cestu. Víc a víc jsem si uvědomovala své chyby, které jsem udělala a byly nevratné. Nebylo to příjemné si toto vše připustit a pozvolna odpouštět všemu a všem, a především sama sobě za to, že jsem tak dlouho svým nevědomím ubližovala, a to hlavně sama sobě. Postupně jsem s Irenkou procházela různými kurzy, které centrum nabízí, a tak jsem měla možnosti si více uvědomovat své nesprávné nastavení.

Důležité uvědomění pro mě bylo to, kdo vlastně jsem. Irenka mi jednou řekla, ať si zkusím odpovědět na jednu otázku. Otázka zněla: „Kdo jsem?“ Zajímavé bylo, že já jsem na ní neuměla odpovědět. Nenapadlo mě vůbec nic. Jednoduchá otázka, na kterou je mnoho odpovědí, ale já v tu chvíli neviděla ani jednu.

„No, kdo jsi? Tak prvotně jsi žena.“

No jasně, že žena, kdo jiný, řeknete si, ale já jsem jako žena do té doby vůbec nefungovala. Měla jsem v sobě tolik tvrdosti, byla jsem zvyklá chovat se a vystupovat tvrdě, rázně, protože svět, který jsem do té doby znala, to vyžadoval, jinak bych neuspěla a zároveň to byla taková má obrana proti všemu a všem, co by mi mohli ublížit. Neuměla jsem ukázat ty přirozené vlastnosti ženy, které dělají ženu ženou. Její křehkost, jemnost, zranitelnost. Měla jsem to vše v sobě potlačené a mé srdce bylo obklopené silnými hradbami strachu, aby náhodou nepocítilo, protože se bálo lásky, jelikož mělo pocit, že není dost dobré pro lásku.

Byla jsem ztracená. Ztracená sama v sobě, ve všech těch křivdách, smutcích, bolestech a obavách, které jsem do sebe nechala zapustit. Ztratila jsem sama sebe, svou podstatu.

Postupem času má důvěra, ale sílila a já věděla, že jsem opět na správné cestě, že to bude určitě dlouho dobu trvat a bude to chvílema bolestivá cesta, ale měla jsem v sobě velké odhodlání to vše zvládnout.

Nechvála jsem na sebe, dala jsem si prostor, který jsem potřebovala k tomu, abych si určité věci v sobě ukotvila a plně si uvědomila, že ta zodpovědnost za to, kam až jsem to nechala zajít je jen má. Nikdo jiný za to nemůže a že jen já jediná to můžu zase vše změnit a dát svůj život do pořádku, že já jsem tvůrce svého života, že nikdo jiný to za mě neudělá a ani nemůže.

Převzala jsem plně zodpovědnost za svůj život. Tento pocit byl zpočátku až děsivý, ale zároveň jsem pocítila silnou svobodu, která to vše přehlušila. Pocit si uvědomit, že jsem svobodná bytost, která si může svůj život zařídit přesně podle sebe, byl úžasný.

Jeden z mých prvních kurzů se nazýval ženský kruh. Kromě prožitkových seminářů, byl tento pro mě velmi inspirující. Zazněly zde pro mě úžasné a důležité informace o ženě, její podstatě, ženské energii, ženského cyklu, rozdílné aspekty muže a ženy a spoustu dalších. Díky tomu jsem pozvolna začala více chápat samu sebe, jako ženu, a hlavně se tak i přijímat. Výborné uvědomění pro mě bylo, že to se mnou muži neměli rozhodně vůbec jednoduché. Jelikož mé fungování bylo opravdu zmatené a nebylo jednoduché se ve mně vyznat, vždyť ani já sama jsem se v sobě nevyznala. 😊

V rámci tohoto kurzy byl i úkol několik dní po sobě nosit pouze sukni. Pro mě v tu chvíli naprosto nepředstavitelný úkol. Počet sukní v mém šatníku se rovnal nule, když to přeženu. I na toto jsem potřebovala čas. Vždy jsem si ho dopřála. Nikdy nedělám nic, jen proto, že mi to někdo řekne, pokud to já sama tak necítím. Potřebuji s tím vším nějak rezonovat.

Čím častěji jsem se pokoušela sukně oblékat, tak jsem se začala cítil lépe. Přirozeněji, jemněji a více jako žena. I reakce mého syna byly krásné. Najednou mi on sám říkal: „Mamí, vezmi si tu sukýnku, tak ti sluší. V ní vypadáš, jako princezna, že jo, babi, že vypadá, jako princezna?“ Bylo to hezké pozorovat. Dnes je tomu jinak a v mém šatníku byste našli převážně jen sukně nebo šaty.

Připustit si, že jsem žena a chci se tak i cítit bylo krásné. Miluji to. Jsem, kdo jsem a cítím velkou vděčnost za to, být ženou. Miluji svůj život, svou cestu, je tak nepředvídatelná, dobrodružná a kreativní, že vlastně nikdy nikdo nevíme, co přinese, ale ať už přinese cokoliv, je moje a je úžasná. Ze srdce děkuji mým úžasným rodičům za tento dar v podobě mého života, který mi dali.

Projekt Miluj sukni byl v myšlenkách a v srdci mé kamarádky Alenky již delší dobu. Já neměla nikdy takovou touhu šít sukýnky, ale cítila jsem, že být součástí tohoto projektu je úžasné. Proto když jsme se s Aličkou domluvily, že vstoupím nějakým způsobem do tohoto projektu, byla jsem moc vděčná.

Mám kolem sebe úžasné a inspirující ženy, se kterými můžeme společně tvořit a vždy je to krásné a přínosné pro nás samotné. Ze srdce děkuji Aličce za tuto možnost.

Věřím, že sukýnky od Miluj sukni mohou ženám pomoci na cestě sebepoznání a navracení se zpět k sobě, k podstatě ženy. Přijmout do svého života opět ženskou energii a tím se tak spojit i se svou vnitřní silou, která je ženě vlastní, a která dokáže pomoci si určité věci uvnitř našich srdcích upevnit. Věřím, že se v nich ženy budou cítit krásně, přirozeně, jako bohyně, které září všude kolem sebe. 😊