Příběhy Milujsukní a jejich majitelek

Příběh čtvrtý - Zuzanka

Má nová životní cesta započala přibližně před 6 lety, kdy nastal totální restart mého života a já byla postavena před pravdu, kterou jsem do té doby nechtěla vidět. Dlouhá léta jsem sama sobě nalhávala, že můj život je naprosto v pořádku. 

Nebyl, ale strach, který jsem v sobě pociťovala, mě doslova ochromoval. Nebyla jsem schopná se postavit sama za sebe, za to, co cítím, co chci.

Už od svých 7 let jsem byla nalezená pouze na výkon. Věnovala se aktivně náročnému sportu, který pro ženy určitě není to pravé. Myslela jsem, že je to přesně to, co chci, co mě baví, ale jak šel čas viděla a cítila jsem, jak moc mě to vyčerpává. Neustále někomu dokazovat, že jste dost dobrá, že jste lepší, než druzí, že na to vše máte a tím jsem byla několik let pod neustálým tlakem. Nebyl prostor polevit, protože by vám ujel vlak. Vše jsem dělala z velké části proto, abych uspokojila lidi kolem sebe s tím, že budu v jejich očích ta lepší, nejlepší. I přes veškerou snahu tento pocit uspokojení stejně nikdy nepřišel, jelikož to bylo vždy málo. Nestačilo to, chtělo se po mě stále víc a víc. Nebralo to konce. Tím jsem v sobě nesla nastavení, že nikdy nebudu dostatečná, že ať udělám cokoliv, nebude to stačit. S tím je spojená „závislost“ na vnější pochvale. Potřebovala jsem slyšet-jsi šikovná, jsi hezká, chytrá a další věci, které jsem neuměla sama sobě dát. Měla jsem pocit, že já si ani lásku nezasloužím, protože tu přeci dostávají jen ti dokonalí, ti nejlepší z nejlepších. 

V jednu chvíli uvnitř mě začala honba za dokonalostí. Co to ale vlastně dokonalost je a kdo ji určuje? Dá se vůbec najít, vždyť pro každého znamená dokonalost něco jiného a existuje vůbec?

Mé strachy se prohlubovaly, kolikrát mě budily i ze spaní. V noci jsem se vzbudila s pocitem strachu a já vlastně nevěděla proč. Nebyl reálný důvod. Nebyl důvod… on skutečně v reálném životě třeba nebyl, ale vše to mělo ten největší důvod, a i ten nejvyšší čas začít žít Svůj život. Převzít plnou zodpovědnost za něho. 

Moje duše byla zničená, vůbec jsem jí nedokázala vnímat a v těchto chvílích a tímto na mě křičela. 

„Hálooo, já jsem tady a ty už začni s tím vším něco dělat. Ztrácíš mě, ztrácíš i to poslední ze sebe, pak už ti nic nezbyde.“

Uvědomila jsem si, že takto to dál nepůjde. Necítila jsem se dobře, bolesti hlavy už skoro ani neodcházely a moje životní energie, jak kdyby mnou vždy jen prolítla během vteřiny. Radost jsem si udržovala jen díky mému synovi, který byl můj hnací motor a ostatní, ty malé radosti, které nám život přináší každý den, jsem nebyla schopná vůbec vnímat. Přiznala jsem si, že je potřeba změnit směr mé cesty. Má sebehodnota a sebevědomí bylo roztříštěno na miliardu kousku a já věděla, že nezbývá nic jiného, než jít zpět po té nesprávné cestě a hledat ty kousíčky, přes prožitky a emoce s tím spojené a hledat ne dokonalost, ale pochopení a uvědomění, proč vlastně vždy ten kousek odpadl. 

Hledat a postupně slepovat kousek ke kousku zpět. Vím, moc dobře vím, že už nebude stejná jako dřív, já už nebudu stejná a jsem za to moc vděčná. Ty jizvy zůstanou a budou vždy připomínkou zkušeností, které byly důležité, a které postupně přetvářely a utvářejí tu ženu, kterou jsem dnes. 

V tento čas jsem se poprvé setkala s Irenkou, která je mentorkou v centru osobního rozvoje Měsíčnice. Dnes vím, že to bylo jedno z mým nejdůležitějších setkání v mém životě a bylo mi sesláno za vteřinu dvanáct, doslova. Pozvolna jsem přijímala informace, které mi poskytovala, a které, když jsem přijala, mi začaly měnit můj postoj, pohled na spoustu věcí a vnímaní světa a života celkově. Život mě donutil konečně sundat ty pomyslné růžové brýle, které jsem si neustále dokola dobrovolně nandávala, abych viděla svůj život lepší, než byl.

Bylo to náročné období, kdy uvnitř mě probíhala obrovská změna. Chtělo to čas, když si uvědomím, jak dlouho jsem šla sama proti sobě, proti své podstatě, nemohla jsem hned chtít, aby to vše bylo jinak. V určitých chvílích jsem s tím vším stále bojovala. Potřebovala jsem některé informace v sobě nechat zrát, potřebovala jsem získat důvěru v novou cestu. Víc a víc jsem si uvědomovala své chyby, které jsem udělala a byly nevratné. Nebylo to příjemné si toto vše připustit a pozvolna odpouštět všemu a všem, a především sama sobě za to, že jsem tak dlouho svým nevědomím ubližovala, a to hlavně sama sobě. Postupně jsem s Irenkou procházela různými kurzy, které centrum nabízí, a tak jsem měla možnosti si více uvědomovat své nesprávné nastavení. 

Důležité uvědomění pro mě bylo to, kdo vlastně jsem. Irenka mi jednou řekla, ať si zkusím odpovědět na jednu otázku. Otázka zněla: „Kdo jsem?“ Zajímavé bylo, že já jsem na ní neuměla odpovědět. Nenapadlo mě vůbec nic. Jednoduchá otázka, na kterou je mnoho odpovědí, ale já v tu chvíli neviděla ani jednu. 

„No, kdo jsi? Tak prvotně jsi žena.“

No jasně, že žena, kdo jiný, řeknete si, ale já jsem jako žena do té doby vůbec nefungovala. Měla jsem v sobě tolik tvrdosti, byla jsem zvyklá chovat se a vystupovat tvrdě, rázně, protože svět, který jsem do té doby znala, to vyžadoval, jinak bych neuspěla a zároveň to byla taková má obrana proti všemu a všem, co by mi mohli ublížit. Neuměla jsem ukázat ty přirozené vlastnosti ženy, které dělají ženu ženou. Její křehkost, jemnost, zranitelnost. Měla jsem to vše v sobě potlačené a mé srdce bylo obklopené silnými hradbami strachu, aby náhodou nepocítilo, protože se bálo lásky, jelikož mělo pocit, že není dost dobré pro lásku. 

Byla jsem ztracená. Ztracená sama v sobě, ve všech těch křivdách, smutcích, bolestech a obavách, které jsem do sebe nechala zapustit. Ztratila jsem sama sebe, svou podstatu. 

Postupem času má důvěra, ale sílila a já věděla, že jsem opět na správné cestě, že to bude určitě dlouho dobu trvat a bude to chvílema bolestivá cesta, ale měla jsem v sobě velké odhodlání to vše zvládnout. 

Nechvála jsem na sebe, dala jsem si prostor, který jsem potřebovala k tomu, abych si určité věci v sobě ukotvila a plně si uvědomila, že ta zodpovědnost za to, kam až jsem to nechala zajít je jen má. Nikdo jiný za to nemůže a že jen já jediná to můžu zase vše změnit a dát svůj život do pořádku, že já jsem tvůrce svého života, že nikdo jiný to za mě neudělá a ani nemůže.

Převzala jsem plně zodpovědnost za svůj život. Tento pocit byl zpočátku až děsivý, ale zároveň jsem pocítila silnou svobodu, která to vše přehlušila. Pocit si uvědomit, že jsem svobodná bytost, která si může svůj život zařídit přesně podle sebe, byl úžasný. 

Jeden z mých prvních kurzů se nazýval ženský kruh. Kromě prožitkových seminářů, byl tento pro mě velmi inspirující. Zazněly zde pro mě úžasné a důležité informace o ženě, její podstatě, ženské energii, ženského cyklu, rozdílné aspekty muže a ženy a spoustu dalších. Díky tomu jsem pozvolna začala více chápat samu sebe, jako ženu, a hlavně se tak i přijímat. Výborné uvědomění pro mě bylo, že to se mnou muži neměli rozhodně vůbec jednoduché. Jelikož mé fungování bylo opravdu zmatené a nebylo jednoduché se ve mně vyznat, vždyť ani já sama jsem se v sobě nevyznala. 😊

V rámci tohoto kurzy byl i úkol několik dní po sobě nosit pouze sukni. Pro mě v tu chvíli naprosto nepředstavitelný úkol. Počet sukní v mém šatníku se rovnal nule, když to přeženu. I na toto jsem potřebovala čas. Vždy jsem si ho dopřála. Nikdy nedělám nic, jen proto, že mi to někdo řekne, pokud to já sama tak necítím. Potřebuji s tím vším nějak rezonovat. 

Čím častěji jsem se pokoušela sukně oblékat, tak jsem se začala cítil lépe. Přirozeněji, jemněji a více jako žena. I reakce mého syna byly krásné. Najednou mi on sám říkal: „Mamí, vezmi si tu sukýnku, tak ti sluší. V ní vypadáš, jako princezna, že jo, babi, že vypadá, jako princezna?“ Bylo to hezké pozorovat. Dnes je tomu jinak a v mém šatníku byste našli převážně jen sukně nebo šaty.  

Připustit si, že jsem žena a chci se tak i cítit bylo krásné. Miluji to. Jsem, kdo jsem a cítím velkou vděčnost za to, být ženou. Miluji svůj život, svou cestu, je tak nepředvídatelná, dobrodružná a kreativní, že vlastně nikdy nikdo nevíme, co přinese, ale ať už přinese cokoliv, je moje a je úžasná. Ze srdce děkuji mým úžasným rodičům za tento dar v podobě mého života, který mi dali. 

Projekt Miluj sukni byl v myšlenkách a v srdci mé kamarádky Alenky již delší dobu. Já neměla nikdy takovou touhu šít sukýnky, ale cítila jsem, že být součástí tohoto projektu je úžasné. Proto když jsme se s Aličkou domluvily, že vstoupím nějakým způsobem do tohoto projektu, byla jsem moc vděčná. 

Mám kolem sebe úžasné a inspirující ženy, se kterými můžeme společně tvořit a vždy je to krásné a přínosné pro nás samotné. Ze srdce děkuji Aličce za tuto možnost. 

Věřím, že sukýnky od Miluj sukni mohou ženám pomoci na cestě sebepoznání a navracení se zpět k sobě, k podstatě ženy. Přijmout do svého života opět ženskou energii a tím se tak spojit i se svou vnitřní silou, která je ženě vlastní, a která dokáže pomoci si určité věci uvnitř našich srdcích upevnit. Věřím, že se v nich ženy budou cítit krásně, přirozeně, jako bohyně, které září všude kolem sebe. 😊

Příběh třetí - Alenka

A jak to celé začalo?

Víte, ono existuje jedno místo, centrum osobního rozvoje Měsíčnice, kde člověk čerpá informace, které by se měl každý, dle mého názoru, učit už ve škole. Opravdu! Jsou to informace, které vám dávají dění kolem vás do souvislostí a to vám rozšiřuje obzory, do života tak získáváte více klidu, nadhledu a radosti. Máte pak pocit, jakobyste se probudili. V Měsíčnici také pochopíte, že jednou z cest, jak vnést věci v životě do rovnováhy je – snažit se o harmonii mezi mužem a ženou.

Jedním z kurzů v Měsíčnici, je Ženský kruh, který vede majitelka centra a lektorka Mgr. Irena Kovářová. Téma mužská a ženská energie jsou hlavním tématem tohoto kurzu. A jedním z úkolů, který jsem na tomto kurzu s ostatními ženami dostala bylo, na 14 dní vplout do sukně. Nepřetržitě. Jedná se o úkol, který nám ženám dá pocítit změnu v našem chování, když jsme v sukni a také změnu v reakci okolí na nás v sukni. Irenka vám totiž neřekne, co se bude dít. Máte si to samy zažít.

Pro ženu, jako jsem byla já, která nosila jen džíny a legýny, to byla opravdová výzva. Slova jako „vplout do sukně“, jsem nikdy v životě nepoužila, natož zrealizovala. Abych v zápětí, při pokusu o splnění tohoto úkolu, zjistila, že sukně prostě na trhu nejsou nebo je jich velmi málo (toto se událo v roce 2014). Sukně byly, ale nebyly totiž ty, které lektorka Irenka uvedla jako ty správné. Ony jsou totiž ještě také nesprávné sukně :-)

Trvalo mi to celé dva měsíce, než jsem doslova překousla svůj odpor k sukním. Od mala jsem chtěla být spíš kluk, volánky a sukýnky nebylo nic pro mě. Jenže pak to přišlo. Vplula jsem do sukní, pro jistotu rovnou do těch dlouhých, které Irenka uvedla jako nejlepší a začaly se dít věci. Do dnes si pamatuji, bylo léto a já pospíchala na schůzku, několikrát jsem se málem přizabila. Věděli jste, že se v dlouhé sukni nedá pospíchat? Že musíme úplně změnit svou chůzi, aby se vám sukně nemotala mezi nohy, ale aby s vámi šla v pohybu? Najednou jsem sama vnímala, jak jsem mnohem ladnější, krok mi byl příjemnější, můj rytmus se změnil a i přes toto zpomalení jsem na schůzku přišla včas a k tomu jsem nebyla uštvaná a byla bez spoceného pruhu na zádech z chvátání.

A já si říkala, něco na tom asi bude. Nejkrásnějším důkazem byl ale můj syn, v té době mu byl rok a půl. Jak se mi při vaření schovával pod sukni, jak se jí držel, když u mě stál nebo jak jsem si ho posazovala do sukně mezi nohy, když jsme se mazlili. Sukně byla jako také doupátko. Nebo když chtěl abych se v sukni zatočila. A on se pak smál. Nebudu vám lhát, byla to cesta, párkrát jsem si třeba sukni přistoupla na schodech, v jedné ruce dítě, v druhé nákupní tašku, takže si umíte představit, kde sukně, která byla na gumu, skončila. Nebyly to kolena, ale rovnou kotníky. Stejně tak jsem se nedobrovolně svlékala třeba při vyndavání prádla z pračky nebo při vystupování s auta. Krásný zážitek jsem měla zrovna minulou neděli. Jeli jsme s rodinou pomoci babičce s dědou se dřevem. Bylo nás na to víc, se mnou ještě dvě ženy a dohromady 6 malých dětí, kluků. A víte co se dělo. Já pracovala v sukni. Je pro mě již naprosto běžné v sukni vše dělat. A ty malý caparti za mnou chodili a s každým delším prknem nebo polínkem se ptali, jestli chci pomoci. Takže i když bych to normálně unesla, nechala jsem ty malé hrdiny, aby se mnou prkna nosili. Bylo to úžasné.

Sukně se stala mým osobním měřákem mé uspěchanosti a vnitřního neklidu. Když jsem byla v klidu, vše jsem dělala s rozvahou a neděly se ani tyto legrácky.

Netrvalo to ani těch úvoních 14 dní a já jsem věděla, že ze sukně už nevylezu. Zkouškou se pak stala nadcházející zima. Dám jí v sukni, dá se to vůbec? A víte co? Dá a je to dokonce mnohem lepší. Tyto řádky píšu teď chviličku před adventem v roce 2020 a já jsem stále milovnice sukní a nevylezla jsem z nich. Víte, sukně není jen kusem v mém šatníku, ale je mou oporou. Vím, může to znít neuchopitelně, ale opravdu je tomu tak. Vědomě se do ní ráno oblékám a je mi v ní krásně.

Proč Milujsukně?

Jak jsem už uvedla, když jsem se sukněmi začínala, nebylo jich moc k dostání. V roce 2015 vznikla myšlenka Bazárku Miluj sukni, na kterém seženete jen ty správné sukně, případně šaty pro všechny ženy, které sukně milují, nebo se je chtějí naučit nosit.

S Irenky požehnáním jsme se tehdy spolu s jednou kamarádkou pustily do příprav prvního Bazárku sukní, který se od té doby koná právě v centru rozvoje Měsíčnice. Ženy si zde mohou pořídit sukně, které podpoří nejen jejich krásu, ale hlavně jejich ženskou energii, zdravou sebehodnotu a vnější křehkost. Některé ženy tak vplouvají do sukní třeba jen na chvíli či nepravidelně, nebo jenom na léto, některé ale dokonce napořád a je jich stále víc a z toho mám velkou radost. Bazárek se stal jejich každoročním rituálem obnovy šatníku. Díky úžasným ženám, které do centra rozvoje Měsíčnice chodí se bazárek mohl postupně rozšiřovat. Na posledním ročníku se dobrovolně podílelo více jak 25 žen a hlavním partnerem bazárku jsou ženy z Top second handu.

Od začátku jsem cítila, že v případě Milujsukni jde o víc než jen o fashion směr, ale že jde hlavně o poslání. Žena v sukni je pro mě ženou, která se nebojí ukázat svou křehkost, ale přitom je plně ve své síle. Viděla jsem značku Milujsukni, která tvoří vědomě, s úctou k ženské energii a k přírodě, ale také s úctou k budoucím zákaznicím. Viděla jsem značku, která tvoří nejen sukně, ale která spojuje ženy pro vyšší principy a učí je širší a širší spolupráci, která nás možná jednou přesáhne. Z tohoto důvodu jde každoroční výtěžek z bazárku na projekt Naše zahrádka, což je organizace, která si dala za cíl zdokonalovat životní prostor a inspirovat k tomu ostatní. A jak věřím, přesahových projektů bude postupně více a více.

Svěřím vám tajemství:-)

Od první chvíle, kdy mě napadla myšlenka Milujsukně jsem věděla, že jí povede moje kamarádka Alička. Cítila jsem to, neumím to popsat, ale věděla jsem to. A tak jsme si v roce 2018 podaly ruku a Alička tak od té doby šije a vede značku Milujsukni :-)

Příběh druhý - Alička 

Já a  Milujsukně

Jmenuji se Alice a můj příběh s Milujsukni se začal odehrávat před pár lety v centru osobního rozvoje Měsíčnice na Rudolfově. Tehdy jsem si myslela, jak silná, odvážná, ničím a nikým neporazitelná žena jsem. Všechny starosti a nástrahy života jsem si v tichosti řešila sama, byla jsem velmi cílevědomá, pro ostatní bych se rozdala, odmítala jsem veškerou pomoc a navenek jsem se vždy prezentovala jako usměvavá, spokojená, milující žena, dcera a maminka i když mé nitro bylo leckdy bolavé. Byla jsem na sebe hrdá, zvládala jsem vše, aniž bych kohokoliv zatěžovala. Vždy jsem se v zaměstnání snažila vykazovat nejlepší výsledky a plnit cíle, a to stejné jsem požadovala po našich dětech. Naše domácnost musela vonět čistotou, byla jsem velmi zaměřená na výkon a materii. Vše muselo mít řád a pořádek, vše mělo svá pravidla a toto všechno se roky dělo na úkor mého volného času, tvoření, mých přání a snů a hlavně na úkor rodiny a mého zdravotního stavu. Můj perfekcionismus a potřeba nezklamat mě obrovsky vyčerpávala. Vždy jsem si pečlivě střežila své soukromí a málokomu jsem dovolila nahlédnout do mého nitra, s nikým jsem nesdílela své smutky, úzkosti a trápení, bála jsem se radovat a plně prožívat štěstí přítomného okamžiku. Přátele mi nahrazovala rodina, na kterou jsem byla velmi fixovaná. Nikdo nic netušil. Po pár letech ustavičného tlaku, který jsem na sebe vynakládala, aniž by to po mně kdokoliv vyžadoval, jsem začala pociťovat velký úbytek životní energie. Atakovaly mne strachy a úzkosti a já poprvé pocítila, že v takovém nastavení už dál nemohu a nechci žít, ale neviděla jsem cestu, bála jsem se, že když polevím, všechny zklamu, klesnu v jejich očích a přestanou mě mít rádi. Vnitřně jsem se trestala, neměla jsem se ráda a moje sebehodnota, sebeláska a sebeúcta trpěly a jako každý tonoucí se stébla chytá, ani já jsem ne vždy jednala správně, ne vždy jsem se ke všem zachovala čestně a i tyto zkoušky a zkušenosti, leckdy hraničící s morálkou a ctí, beru jako lekce svého života. Pocítila jsem a prožila i tu druhou, temnou stránku svého života. Vím, že jsem ublížila, byla alibistická, nebyla spravedlivá a vím, že tyto stejné lekce už nechci nikdy opakovat a ponesu si je životem, jako připomínku. Prosím o odpuštění všechny, koho se moje činy dotýkají a prosím o odpuštění i sama sobě.

Naštěstí mi do života začaly přicházet signály, díky nimž jsem si vážně začala uvědomovat a přiznávat, že opravdu nejsem ve smyslu svého života, že mě práce netěší a nenaplňuje, že mi odešla radost ze života. Rozpadla se mi rodina, přišla nemoc. Poslechla jsem svoji intuici, která mi napovídala, že musím vystoupit ze svého dosavadního pseudobezpečí, z oběti a vydat se cestou tvůrce vlastního života. Uvědomila jsem si, že všichni jsme hodni lásky takoví, jací jsme.

A tak začalo mé krásné probouzení. Opustila jsem zaměstnání, zdroj pravidelného příjmu a nechala nějaký čas plně na svém muži, aby se o nás postaral. Pociťovala jsem jeho vnější sílu a to, že se mohu o ni opřít, že není slabost ukázat svou křehkost a slzy, zpomalit tempo, dovolit si odpočívat, jenom tak být a spočívat. Přestala jsem lpět na uznání a chvále. Začala jsem pravidelně navštěvovat vzdělávací semináře. Jako první všem ženám z celého srdce vřele doporučuji ženský kruh, kde jsem se za pomoci naší úžasné mentorky Irenky Kovářové začala rozvzpomínat na moudrost našich předků, na to, kdo jsem a jaké je moje předurčení. Uchopila jsem principy ženské spirituality. Rozdíly mezi mužskou a ženskou polaritou. Naučila jsem přistupovat k mužům ve velké úctě, odpouštět sobě a všem, žiji ve vděčnosti a lásce a snažím se ji šířit kolem sebe. Moje životní hodnoty nabraly úplně jiný směr. Snažím se, abych měla všechny aspekty hojnosti vyrovnané, a neustále pracuji na vnitřním klidu, vnitřní síle. Více vnímám své tělo a duši. Jsem z hloubi srdce vděčná, že jsem uzdravila své vztahy s rodiči, že můj muž i děti měli se mnou velkou trpělivost a moje hledání sebe sama ustáli s velkým pochopením a klidem. Jsem na nádherné cestě laskavosti a vděčnosti, což se nevylučuje s tím, že mám občas své těžké chvilky, kdy mě zachvacují pocity zmaru, úzkosti, strachu, kdy se zmítám v zajetí pláče a sebelítosti, kdy nevidím světlo naděje a právě v těchto okamžicích vím, že na nic nejsem sama, že mám okolo sebe úžasné přítelkyně, náš ženský kruh, kde mě vždy čeká otevřená náruč, vyslechnutí, sdílení, pochopení, důvěra, láska a klid. Cítím, že mé slabší chvilky nemusím už nikdy před nikým skrývat, nemusím se za ně stydět, že vždy byly, jsou a budou součástí mého učení, mého života. Pochopila jsem, že jsem žila v plně jangovém (mužském) nastavení, což nás ženy nesmírně vyčerpává a unavuje a pokud dlouhodobě nevnímáme a přehlížíme tuto vyčerpanost, přijde občas nemoc, viróza, zranění, úraz, jako lehká výstraha. Nemoc je jenom projevem naší duše, která s námi komunikuje právě skrze symptomy našeho těla, volá na nás, upozorňuje, že v našich životech se neděje něco dobře, že něco není v harmonii.

Pojďme, prosím, více naslouchat naší intuici a našemu tělu, zpomalit se a utišit, dopřát si pravidelný odpočinek a péči, trávit hodně času v přírodě s rodinou a přáteli, abychom nemuseli čelit nějaké nemoci a tím se zastavit úplně. Pojďme upřednostnit a postavit na první místo sami sebe, není to nic sobeckého, pokud bude žena ve své síle, ve své energii, budou se uzdravovat děti, rodiny, vztahy, příroda a celá planeta a to přeci chceme. Je to nádhera. Mluvím z vlastního prožitku. Nemoc přišla i ke mně, přišla, aby mi ukázala pravé hodnoty života, a díky ní jsem se oprostila od spousty věcí, zajetých vzorců a dogmat.  Máme všichni, ve všech situacích vždy na vybranou dvě cesty, zůstat v oběti svého života nebo jít cestou tvůrce svého života. Dnes, když se ohlédnu do minulosti, jsem velmi vděčná, že jsem se vydala cestou tvůrce. Naše milé ženy, já plně chápu, že dnešní doba a systém po nás vyžaduje výkon, sílu, výsledky, že je obrovsky těžké tomu čelit, ale jde to „ženy naše“ a stojí to za to, věřte mi. Mám kolem sebe desítky žen, které změnily své nastavení a navrátily se zpět k ženské energii a věřím, že jediná z nich by nechtěla udělat krok zpátky a vrátit se tam, kde jsme byly.  Když jsem touto proměnou dokázala projít já, tak to dokážeme společně všechny. Naši muži si zaslouží mít po svém boku pravé ženy, ne rivalky, ne silačky, ne bojovnice, aby opět v sobě mohli probudit rytíře (které jsme v nich naší urputností uspaly), kteří nás budou chránit a pečovat o nás, aby v sobě mohli probudit potřebu být potřební. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak nádherný dar je být ženou, maminkou, dcerou, ženou napojenou na svou intuici a vnitřní sílu, ženou, která je cyklická, tvůrčí, životadárná, něžná, pečující, empatická, křehká, a přitom vnitřně obrovsky silná, že nemusíme nést vlastnosti, které jsou přirozené našim mužům, otcům, synům, našim rytířům, jako jsou vnější síla, ego, rivalita, dynamika, racionalita, výkon, tvrdost, opora atd. Žena je nositelkou krásy a lásky. Pocítila jsem úžas, jaké je to zabořit ruce do hlíny a spojit se s matkou zemí a skrze ní s Bohem, čerpat ze země sílu a energii, protože žena a země jedno jsou. Napojit se na přírodu a na moudrost našich předků, kultivovat svůj životní prostor, probudit v sobě tvůrčí činnost, uctívat a žít v souladu s našimi živly. A po této cestě poznání, na jejímž jsem začátku, toužím jít nadále a prohlubovat ji v sobě, učit se a zdokonalovat. Nikdy nepřestanu být vděčná Irence Kovářové za tuto cestu poznání, za to, že jejím nádherným posláním je měnit nám životy k dobru, mému muži a dětem, že měli se mnou obrovskou trpělivost a procházeli se mnou všechny mé výkyvy a životní etapy, nikdy mě nesoudili a vždy mi byli velkou oporou, mým rodičům za život, který mi vdechli.

Ženský kruh, kurz kreativity, hojnosti, eneagramu, zážitkový seminář vnitřní síla a Irenky jedinečná metodika mi kromě nesčetně vzácných informací a prožitků přivedl do života úžasné ženy, moje milované přítelkyně, se kterými mnoho sdílíme a společně tvoříme, mají moji plnou důvěru a našich hlubokých přátelství si nesmírně vážím. Prožíváme společně radosti i hluboké zármutky každé z nás a jsem za to nesmírně vděčná. Přeji každé ženě toto pouto poznat a pocítit. Našla jsem sílu a motivaci vystoupit ze své komfortní zóny. Změnila jsem svoje dosavadní manažerské povolání, které mi v životě hodně dalo, ukázalo, naučilo, hodně vzalo, ale hlavně zanechalo krásná pevná přátelství, na voňavé, jemné, pečující, naplňující, podporující poslání masérky, což mě plní každodenně radostí a cítím, že jsem ve smyslu svého života. Zpětná vazba od mých milovaných klientů mě ujišťuje, že jsem na správném místě.  V  Naší Masérničce se dnes a denně setkávám s životními příběhy a osudy lidí, kteří do mě vkládají již pár let důvěru, a já cítím obrovský vděk, že jsme si vybudovali krásné a pevné vztahy, že mohu poskytnout lidem pravidelný odpočinek, klid a ticho, nebo si naopak vyslechnout, co moje milé tíží a bolí a vždy se snažím, aby po ošetření všichni odcházeli odpočatí, naplnění energií, láskou a chutí do života a tvoření. Často mě navštěvují v Naší Masérničce vyčerpané, smutné ženy s podobným životním příběhem, který se velmi podobá tomu mému. Nebo naopak muži, kteří by měli velmi rádi vedle sebe šťastnou, spokojenou ženu a udělali by cokoliv pro její úsměv.  Když cítím, že s lidmi mohu sdílet své prožitky, svá poznání, nasměrovat je na mužsko – ženské principy, a po nějakém čase pozorovat jejich šťastné příběhy, které se mi mění před očima, je to pro mě obrovský dar.

A konečně se dostávám k mému srdcovému příběhu s Milujsukni. Po absolvování ženského kruhu jsem ze svého šatníku odstranila s láskou a poděkováním nenávratně všechny kalhoty a jsem pevně přesvědčená, že už se k nim nikdy nevrátím. Ve stejnou chvíli se mnou hluboce zarezonoval živý obraz  Milujsukni, který se zrodil v srdci naší Alenky. Z Měsíčnice k nám plyne silná, podporující energie a dává celému projektu až neuvěřitelnou lehkost. Irenka a její učení v nás probudilo tvůrčí činnost a díky ní jsme se s ženami pustily do krásného projektu Milujsukni. Společné tvoření, společná idea, společná filozofie, společná ženská energie. Já jsem cítila, že budu tvořit krásné, dlouhé sukně, nesoucí ženskou, podporující energii a šířit je společně s filozofií mezi všechny otevřené ženy, aby stejně jako já pochopily a hlavně pocítily, jak velkou podporu a sílu nám ženám dodávají sukně a šaty, jak jsme díky nim propojené s matkou zemí, jak skrze sukně čerpáme její sílu a energii, jaký pozitivní dopad mají na naše zdraví, lymfatický systém, na ženské a reprodukční orgány. Jak nás ženy v sukních muži krásně vnímají, vidí a slyší nás, jak v nich opět probouzíme rytíře a gentlemany, kteří o nás chtějí pečovat a chránit nás, jak se uzdravují vztahy a rodiny. Naše prababičky byly velmi moudré ženy, napojené na svou intuici, nikdy by si na sebe dobrovolně kalhoty neoblékly, věděly, že sukně je nejjednodušší prostředek k udržení se v ženské přirozenosti.  Věděly, že nás sukně zpomalují, dodávají nám ladnost, křehkost a krásu, která jde s láskou a pravdou ruku v ruce. Věděly, že nemají s muži soupeřit, jít do sporu a výkonu.

Pocítila jsem nový, krásný začátek něčeho smysluplného, uzdravujícího, ruku v ruce jdoucí s mým posláním masérky, že není na co čekat a pořídila si svůj první šicí stroj a začala se společně s Moničkou, která je v současné době maminka na plný úvazek, nořit do tajů střihů a látek. Tři roky se trpělivě učila metodou pokus omyl, navštěvovala kurzy šití a s neutuchající chutí a nadšením jsem pilovala střihy Milujsukýnek. Dnes pro vás tvořím vědomě všechny sukně v přítomném okamžiku, ručně, s největší péčí a láskou, z pečlivě vybraných materiálů, které podporují tu nejčistší ženskou energii.  Z celého srdce děkuji všem ženám a dívkám, které naše Milujsukně milují a rády nosí a předávají filozofii mezi další ženy, kamarádky, kolegyně, ukazují svým dcerám, synům i maminkám, vnučkám a vnukům pravou podstatu ženy, naše fungování a vlastnosti nám přirozené. Z celého srdce děkuji všem mužům za velkou trpělivost s námi ženami, za jejich lásku a péči. Jsem šťastná, že se k našemu projektu připojila Zuzanka, která Milujsukni obohacuje svou krásou, moudrostí a přirozeností a propojuje můj svět se světem veřejným.

Z celého srdce si přeji, abychom všichni nalezli smysl života, své místo v životě, uvolnili se a žili naplno svůj potenciál, dělali, co nás baví a cítili se naplněni láskou a radostí.

S láskou Vaše Alice

 

Příběh Miluj sukni

Teď mám tu chviličku

Sára sedí na židli v kuchyni a klátí nožkama ve vzduchu. Ještě sice nedokázala dosáhnout nohama na zem, vždyť je jí zrovna dnes 5 let, ale občas si připadá skoro velká. Sára pozoruje s velkým zaujetím svojí maminku, jak ladně krouží kuchyní. Vaří oběd, ale Sára má pocit, že spíš tančí – s takovou ladností a lehkostí se pohybuje.

„Ta naše maminka je jako víla a princezna dohromady“ říká tatínek, a Sára má pocit, že jí čte myšlenky.

„Od té doby, co nosí sukně, se na ní nemůžu vynadívat.“ Přetočí se tatínek k mamince a obejme jí. Sára si pomyslí „to je přesně ono, ta sukně.“

Mamince nejenom sluší, ale také jí dává něco, co Sára ještě nedokáže popsat, ale zcela jasně to vnímá. Je to nějaká zvláštní křehkost a zároveň síla a taky klid a stabilita, co přišlo do jejich rodiny. Sára má nápad. Rychle seskočí ze židle a utíka do ložnice, do maminčiny skříně.  Odsune dveře skříně na stranu.

„Teď mám tu chviličku, to je krásných sukní“ říká si Sára. Stoupne si na dřevěné schůdky, které stojí ve skříni a podá si jednu sukni, celá se do ní zavine a pak se zkouší točit. Nejde to, sukně je moc dlouhá a Sára si na ní neustále šlape.

 „Copak je to tu za malou vílu“ ozve se maminčin hlas. „Mamko, já bych chtěla taky takovou sukni, já ji tolik moc potřebuju“ úplně vážně odpovídá Sára. Maminka Sáru pohladí po vlasech. „Holčičko moje, vždyť je ti tak velká, že v ní neuděláš ani krok. Na takovou sukni musíš ještě vyrůst.“ Sára má na krajíčku. Maminka převede hovor jinam. „Víš, že jsem dnes udělala tvůj oblíbený oběd? Řízek s bramborovou kaší a okurkovým salátem a po něm bude i zmrzlina.“ Sára se ale neraduje tak jako obvykle, protože musí myslet na sukni a tak jde skoro neochotně za maminkou k jídelnímu stolu.

„Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví…“ Teprve teď si Sára uvědomí. „Vždyť já mám dneska narozeniny.“

 Tatínek, maminka i starší bráška Míša jí gratulují a přinášejí Sáře balíčky, které vzápětí nedočkavě rozbaluje. „Mami!" „To je sukýnka. Vždyť ty jsi říkala, že jsem na ní ještě moc malá?" „Ne, ne Sáro“ usměje se maminka. „Já jsem jen říkala, že moje sukně je ti ještě moc velká a do takové sukně musíš opravdu ještě vyrůst, ale protože vím, jak je Miluj sukně báječná a jak je mi v ní dobře, poprosila jsem tetu Aličku, aby ušila jednu menší přesně pro tebe.“ „Můžu si jí zkusit?“ Sáře svítí oči. „No jasně, vždyť je tvoje“ nestačí ani odpovědět maminka a Sára se už obléká do Miluj sukně. „Teda tobě to sluší“ uznale přikyvuje Míša a tatínek dodává „tak teď už tu máme víly dvě, to je krása!“

Je večer, Sára si hoví v postýlce a blaženě se usmívá. Ještě než ji duhový vláček odveze z mírného mateřského srdce do nádherného snu, otevře Sára oči a podívá se na sukýnku, která je přeložená přes opěradlo židle u její postýlky.  Sára má najednou před očima nádherný obraz. Vidí rozkvetlou, zdravou přírodu, plnou barev, vůni a ptačího zpěvu. Vidí zahrady překypující hojností, lákavého ovoce i zeleniny.  Vidí ženy, muže, děti, jak pracují, radují se, hrají si, tančí a společně tvoří. Sára vidí, jak všechny ženy i malé holčičky nosí sukně. „To je nádhera“ fascinovaně si pomyslí Sára a najednou ví. Ví, tak jako spousta dětí v jejím věku. Obraz, který má před očima, není sen.

Je to překrásné budoucí, které se opravdu stane…

 

Autorka textu Mgr. Irena Kovářová

Děkujeme našim úžasným zákaznicím, nejen za to, že naše Milujsukně s láskou nosí, ale také za jejich čas a chuť sdílet s ostatními své příběhy a pocity při jejich nošení.

"Sukně od Aličky jsou jako pohlazení. V každé se cítím jako opravdová bohyně. Každá podporuje moje zdravé sebevědomí a poskytuje mi pocit bezpečí. Je to láska na první pohled. Největší radost pro mě byla, když jsem v sukni uviděla svoji mladší dceru Alenku. Zářila. Byla jako kytička, která se vystavuje sluníčku. Tyhle sukně prostě v sobě něco mají, ať už je to radost, láska, elegance. A každá si to svoje něco najdeme."
Bohunka (maminka Alenky 12let)
"První sukni od Aličky jsem dostala o letních prázdninách jako dárek. Byla dlouhá a já si myslela, že mi nebude slušet, jelikož jsem doposud byla zvyklá na kratší šaty. Ani barva mě nijak nepřitahovala. Ale, když jsem si ji vzala na sebe, zjistila jsem, že jsem se mýlila. V sukni jsem se cítila překrásně, barva se mi začala líbit a všichni mě chválili, že mi to sluší."
Alenka 12 let (dcera Bohunky)
"Prvně jsem začala sukně od Aličky nosit v těhotenství a bylo to vyloženě kvůli pohodlí, které jsem díky nim, pro sebe a miminko po celý den měla. Těhotenství je za mnou, ale sukně jsem si zamilovala a nosím je stále. A zdaleka to není jen o pohodlí. Je to o eleganci, ženskosti, lehkosti a v neposlední řadě o krásné ruční práci, kterou holky odvádějí"
Jana
"Od holek z Miluj sukni mám už 5 sukní, já vím, ale nejde to zastavit. Celé léto nosím snad jen jejich sukně a nyní se těším na jejich podzimní novinky, takže nebudu muset čekat půl roku na pěkné počasí, abych si do nich mohla zase vklouznout. Pamatuji si, když jsem si koupila tu první, vlezla jsem do ní v neděli, a když byl pátek, zjistila jsem, že jsem si jen měnila topíky a stále jsem nosila jen tu jednu, nešlo z ní vylézt. Nedokážu to popsat, ale opravdu jsem měla pocity většího sebevědomí, ale zdravého, cítila jsem, jak se kolem mě sukně vlní a mě to dělalo dobře. Dokonce mě v tom týdnu oslovily dvě ženy, jedna v drogerii a druhá v Tescu, kde jsem koupila tu sukni. To se mi nikdy nestalo. Děkuji holkám za jejich lásku, kterou do sukní vkládají, a díky tomu se mohu cítit tak krásně,"
Alenka
"Aličko, holky, prostě jste skvělé ženy a šijete s láskou něco, co částečně tvoří ženu ženou. Ve vašich sukýnkách si připadám jako bohyně. A to všechny jsme, jen ne všechny to vnímáme, ale když na sebe oblečeme tak krásné sukně jako jsou od vás a ještě s tak příhodným názvem, rázem se otevírají těmto pocitům dveře i dalším ženám, kterým se o tom třeba ani nesnilo. Jste holky skvělé a šijete nádhernou ženskost. Věřím, že díky vám bude mít každá ve svém šatníku a ve svém srdci kousek této energie,"
Míša
"Milá Alice, moc ráda Vám napíšu o svých dojmech a pocitech, protože ve Vaší sukni se cítím skutečně úžasně. Samozřejmě k tomu, abych se cítila žensky, jsem především potřebovala ujít nějakou cestu. A vaše sukně mi nesmírně pomáhá si tuto ženskou energii užívat, rozvíjet a předávat ji dál. Navíc mi připadá jako bych zjemňovala i prostor okolo sebe. Cítím to z žen, ale i z mužů, z jejich chování ke mně. Krásné jsou i reakce mužů, které nejsou nijak vulgární, ale naopak z nich cítím přirozený obdiv a úctu k ženské energii. Látky, které vybíráte, jsou navíc nádherné, velmi kvalitní, splývavé a díky střihu se nádherně vlní. Sukně mi připadá také úžasně variabilní v tom, že můžu různě pracovat posouváním rozparku a být někdy více žensky viděna a někdy se do ní prostě jen tak zachumlám a jednoduše schovám. A jak si s ní dokáže hrát vítr a vytvářet v ní takovou živost, to je nádhera. Mám sukní více, ale tahle Vaše je opravdu jiná. Je z ní cítit ženskost, opravdová láska a radost, s jakou přistupuje k jejímu vytvoření. Moc děkuju,"
Kamila
"Milé A a M, moji sukni velice ráda nosím, protože je lehounká, elegantní, cítím se v ní velice dobře, podtrhuje moje sebevědomí. Ostatním ženám bych jí doporučovala z důvodu podržení žensti,"
Pavla
"Mám pocit, že vaše zavinovačky se na mě ze skříně smějou a když si je obleču, usmívám se i já. Ty sukně jsou šité s láskou a je to z nich cítit,"
Verča
"Svou první sukničku Miluj sukni jsem si u Aličky objednala a nechala ušít ke svým 31. narozeninám. Uplynul 1 rok a už mám sukně 4 😁 Jsou prostě báječné! Krásně se vlní a hladí mě po nohách. Připadám si v ní prostě jako bohyně! A to je pocit, který chci zažívat častěji a častěji. Není to pro mě kus oblečení, ale je to má kamarádka a veliká pomocnice na mé cestě životem ženy."
Martinka
"Vaše sukně jsou prostě šité jako málokteré od srdce, proto je to taková nádhera,"
Radka
"Vaši sukénku nosím nejraději proto, protože se v ní cítím nejvíc sama sebou,"
Anička

Sukně šité s láskou

Podporující ženskou energii ...

Více o naší filozofii zde

Chcete sukni od nás?

Máme z toho velkou radost ...

Poptávkový formulář, ceník a skladovky zde

Jsme na facebooku i instagramu