Teď mám tu chviličku

Sára sedí na židli v kuchyni a klátí nožkama ve vzduchu. Ještě sice nedokázala dosáhnout nohama na zem, vždyť je jí zrovna dnes 5 let, ale občas si připadá skoro velká. Sára pozoruje s velkým zaujetím svojí maminku, jak ladně krouží kuchyní. Vaří oběd, ale Sára má pocit, že spíš tančí – s takovou ladností a lehkostí se pohybuje.

„Ta naše maminka je jako víla a princezna dohromady“ říká tatínek, a Sára má pocit, že jí čte myšlenky.

„Od té doby, co nosí sukně, se na ní nemůžu vynadívat.“ Přetočí se tatínek k mamince a obejme jí. Sára si pomyslí „to je přesně ono, ta sukně.“

Mamince nejenom sluší, ale také jí dává něco, co Sára ještě nedokáže popsat, ale zcela jasně to vnímá. Je to nějaká zvláštní křehkost a zároveň síla a taky klid a stabilita, co přišlo do jejich rodiny. Sára má nápad. Rychle seskočí ze židle a utíka do ložnice, do maminčiny skříně.  Odsune dveře skříně na stranu.

„Teď mám tu chviličku, to je krásných sukní“ říká si Sára. Stoupne si na dřevěné schůdky, které stojí ve skříni a podá si jednu sukni, celá se do ní zavine a pak se zkouší točit. Nejde to, sukně je moc dlouhá a Sára si na ní neustále šlape.

„Copak je to tu za malou vílu“ ozve se maminčin hlas. „Mamko, já bych chtěla taky takovou sukni, já ji tolik moc potřebuju“ úplně vážně odpovídá Sára. Maminka Sáru pohladí po vlasech. „Holčičko moje, vždyť je ti tak velká, že v ní neuděláš ani krok. Na takovou sukni musíš ještě vyrůst.“ Sára má na krajíčku. Maminka převede hovor jinam. „Víš, že jsem dnes udělala tvůj oblíbený oběd? Řízek s bramborovou kaší a okurkovým salátem a po něm bude i zmrzlina.“ Sára se ale neraduje tak jako obvykle, protože musí myslet na sukni a tak jde skoro neochotně za maminkou k jídelnímu stolu.

„Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví…“ Teprve teď si Sára uvědomí. „Vždyť já mám dneska narozeniny.“

Tatínek, maminka i starší bráška Míša jí gratulují a přinášejí Sáře balíčky, které vzápětí nedočkavě rozbaluje. „Mami!“ „To je sukýnka. Vždyť ty jsi říkala, že jsem na ní ještě moc malá?“ „Ne, ne Sáro“ usměje se maminka. „Já jsem jen říkala, že moje sukně je ti ještě moc velká a do takové sukně musíš opravdu ještě vyrůst, ale protože vím, jak je Miluj sukně báječná a jak je mi v ní dobře, poprosila jsem tetu Aličku, aby ušila jednu menší přesně pro tebe.“ „Můžu si jí zkusit?“ Sáře svítí oči. „No jasně, vždyť je tvoje“ nestačí ani odpovědět maminka a Sára se už obléká do Miluj sukně. „Teda tobě to sluší“ uznale přikyvuje Míša a tatínek dodává „tak teď už tu máme víly dvě, to je krása!“

Je večer, Sára si hoví v postýlce a blaženě se usmívá. Ještě než ji duhový vláček odveze z mírného mateřského srdce do nádherného snu, otevře Sára oči a podívá se na sukýnku, která je přeložená přes opěradlo židle u její postýlky.  Sára má najednou před očima nádherný obraz. Vidí rozkvetlou, zdravou přírodu, plnou barev, vůni a ptačího zpěvu. Vidí zahrady překypující hojností, lákavého ovoce i zeleniny.  Vidí ženy, muže, děti, jak pracují, radují se, hrají si, tančí a společně tvoří. Sára vidí, jak všechny ženy i malé holčičky nosí sukně. „To je nádhera“ fascinovaně si pomyslí Sára a najednou ví. Ví, tak jako spousta dětí v jejím věku. Obraz, který má před očima, není sen.

Je to překrásné budoucí, které se opravdu stane…

 

Děkujeme z celého srdce autorce textu Mgr. Ireně Kovářové za tento krásný příběh, který vystihuje poslání Milujsukni.